Cesta na nejsevernější bod ČR

Před dvěma lety jsme se s rodinou vydali na dobrodružství. Syn měl rok, ještě nechodil, vezli jsme ho v kočárku a přespávali pod plachtou. Plán byl dojít na nejsevernější bod Čech. Došli jsme do Mikulášovic, kde se dceři udělalo špatně a museli jsme výlet předčasně ukončit. Zůstal nedokončený.

Tento víkend jsem se na tu trasu vrátil. Sám, bez kočárku a bez přespávání. Lehce upravenou trasou, tentokrát 71 kilometrů v jednom dni.

Od prosince se snažím posouvat hranice. Začínal jsem na 38km, pak 28km v závějích, 40km s nesmeky, v březnu 54km okruh přes Jedlovou, Luž a Kamzičí vrch. Ta březnová tůra mě poprvé fakt zničila. Posledních 10km jsem zastavoval každých pár metrů, měl jsem sto chutí zavolat si v Doubici taxi a zbaběle to vzdát. Ale došel jsem. A řekl si, že příště to bude delší.

Vyrazil jsem v pět ráno. Za Kamenou Horkou mě příjemně překvapil východ slunce, spolu s těmi kopci a okolními pastvinami to byla úžasná podívaná. Pak slunce zase zalezlo a pár hodin jsem šel v zataženém dni s oparem, na focení nic moc. Ale v Kyjovském údolí se to šedivé počasí hodilo. Krajina tam je zdevastovaná, popadané stromy všude, podél Bílého potoka u hranic s Německem to vypadalo hodně špatně. I ten potok byl v některých místech celý zapadaný stromy. V tom šedivém oparu to působilo ještě depresivněji.

První část trasy až do Mikulášovic se nesla v duchu nostalgie. Vzpomínal jsem, co jsme zažívali s dětmi na jednotlivých místech. To, co jsme tehdy šli dva dny, jsem teď ušel za pět hodin. Tuhle část trasy jsem znal, věděl jsem co čekat, a tak to odsejpalo. Za Mikulášovicemi přišla zajímavější část a prozkoumával jsem nové místa. Celkově jsem si ale všiml, jak je v těch vesnicích prázdno a mrtvo. Byla sobota, krásné jarní počasí a nikde ani noha. Potkal jsem pár lidí, jinak zahrady prázdné. Všude ticho. Jako by ve většině domů ani nikdo nebydlel. A já přemýšlel, jestli jsou vůbec obývané, nebo to jsou jen chaty, kam lidé jezdí jen občas.

Za Lobendavou se začala projevovat únava. Cesta k nejsevernějšímu bodu byla dost kopcovitá. Když jsem tam konečně dorazil, musel jsem si na chvíli lehnout, to byl jediný delší odpočinek za celý den. Jinak byly zastávky krátké.

Pak jsem pokračoval podél hranic s Německem. Tahle část mě překvapila. Trasa byla příjemná, každých pár kilometrů tam byl nějaký přístřešek, každý trochu jiný. Pár jsem jich vyfotil, v ostatních zrovna seděli lidi. Tuhle trasu po hranicích doporučuju, byla to jedna z nejhezčích částí celé cesty.

Směrem ke Šluknovu jsem měl v nohách 50km a překvapivě žádná krize se nedostavila. Možná trochu tréninkem, možná tím, že jsem tentokrát jedl pravidelněji. Hodinky ale neustále posouvaly očekávaný čas příchodu. Tempo bylo pomalé a já věděl, že mě čeká ještě hodně kilometrů.

Posledních 20km byla únava značná. Ale oproti předchozím tůrám jsem s ní dokázal líp pracovat. Méně nad tím přemýšlet a prostě jít. Koukat kam šlapu, abych se nezranil. A svým způsobem akceptovat tu bolest a naučit se s ní žít. Při březnové tůře bylo posledních 10km nejhorších. Zpomaloval jsem, mlel z posledního. A tentokrát? Pravý opak. Těšil jsem se domů na sprchu a postel a ještě jsem zrychlil.

Domů jsem dorazil v jedenáct v noci. Mám rád ty noční pochody lesem. Už když zapadne slunce, začne les ožívat. Se soumrakem jsem začal potkávat srnky, kolem se začaly ozývat zvuky které přes den slyšet nebyly. Líbí se mi, jak jsou zdejší lesy plné života. A jak mě cestou ze všech stran pozorovaly ty svítící oči, když jsem si svítil čelovkou. A v duchu jsem doufal, abych nepotkal prasata. Protože po tolika kilometrech bych měl dost problémy utíkat :D

Původně jsem plánoval, že si letos v létě zkusím dát 100km do 24 hodin. Ale když koukám na čas za těch 71, musel bych ještě dost trénovat. A protože takovou tůrou zabiju celý den a následující den jsem nepoužitelný, přemýšlím jestli si tu výzvu neupravit. Možná přejít na běhání.

No a proč podstupovat takové utrpení a ničit si nohy a tělo? Ty dlouhé tůry jsou skvělá terapie. Zvlášť když jdete sami. Žádná hudba, žádné podcasty. Jen vy a vaše myšlenky. Chození je jednoduché, i méně zdatní jedinci můžou chodit. Jde vlastně jen o to udělat v jednu chvíli jeden krok, víc není potřeba. A jít tak celý den, krok za krokem, co nejdéle to jde. Člověk překoná sám sebe, udělá něco nepříjemného a má z toho radost. A při takové dlouhé tůře je hodně času si vše v hlavě srovnat. A čím déle jdete, čím více nastupuje únava, bolest a chuť s tím seknout, tím hlouběji jdete i v myšlenkách. I když druhý den budete mít problém vstát z postele, za pár dní budete silnější než dřív :) A když hlava říká, že už to dále nezvládnete, a vy pak zvládnete ujít v tom zuboženém stavu dalších několik desítek kilometrů, uvědomíte si, že je ve vás více, než jste si mysleli. A když se pak v životě něco posere, bolest a utrpení pro vás nebude nic nového. Ale možná jen ze mě mluví Goggins, poslední měsíce si jeho moudra pouštím na Youtube docela často :D

Galerie

Mapa