Už dlouho chci tento blog oživit něčím jiným, než občasnými příspěvky ze života na volné noze. V tomto článku se podělím o dojmy z dvoudenního výletu na Sněžku včetně přespání pod nádhernou hvězdnou oblohou. Celé to vzniklo před týdnem, když jsem seděl u piva s kamarádkou Aničkou (kterou znáte ze stovek mých fotek za posledních 5 let), zmínila se, že by si ráda zašla na Sněžku a přespala tam. Zeptal jsem se jestli nebude vadit, když se přidám. Hned jsme domluvili termín a o pár dnů později jsme se ráno setkali s krosnama na zádech 🙂
Ani jeden z nás zatím na Sněžce nebyl, tak jsme pozjišťovali jaké máme možnosti na cestu tam. Jako výchozí bod jsme zvolili Pec pod Sněžkou, odkud jsme vyrazili po modré turistické trase. Hodně nás unavila 4h dlouhá cesta s hromadou přestupů, takže krátce po startu jsme začli pauzou na svačinu a zároveň jsme se posilnili pivem 🙂
Přestávek na svačinu bylo více, vždycky jsme se na nich perfektně shodli 🙂
Větší část cesty bylo příjemně zataženo, takže se šlo krásně a nebylo moc horko. V druhé polovině výstupu se přihnaly tmavé mraky a vypadalo to, že brzo zmokneme. Měli jsme ale štěstí a mraky zase rychle zmizely.
Anička občas kontrolovala, jestli nás nenaviguju špatně 🙂
Podle toho co jsme se dočetli na netu jsme mysleli že výstup bude jednodušší. Ale dal nám oběma dost zabrat. V jednu chvíli jsme si oba mysleli že už se blížíme k vrcholu. Pak jsme ale zahlídli kus lanovky co vede k vrcholu a došlo nám, jaký kus nám ještě zbývá. Tak jsme zoufale koukli na sebe a dali pauzu. Zaujal mě tam nápis na ceduli. U slova smrt se navíc usídlil pavouk 🙂
Musím říct, že tenhle pohled byl k nezaplacení, už nám to přišlo celkem nekonečné a těšili jsme se na pivo 🙂
Ve Slezské boudě jsme si dali zaslouženou odměnu.
Nálada byla skvělá, už nám přišlo že zbývá jen kousek a bude to pohoda 🙂 Rozhodli jsme se to vzít na vrchol tou kratší a strmější cestou.
Pak jsme se shodli, že to nebyl nejlepší nápad. Vzhledem k naší kondici a únavě jsme s tím stoupáním celkem zápasili a cesta nahoru nám zabrala déle, než bychom si přáli. Ale i přesto jsme to zvládali s úsměvem 🙂
Nahoře jsme se posilnili jídlem, mě požádala skupina lidí abych jim vyfotil společnou fotku. Tak jsme si pak s Aničkou cvakli taky společný portrét. Jen ty selfíčka foťákem nejsou tak snadné…na většině fotek jsem chyběl buď já, nebo nebylo poznat že jsme na Sněžce 🙂
Když začlo zapadat slunce, vydali jsme se zpátky ke Slezské boudě. Nahoře totiž nebylo moc vhodných míst k přespání, dost foukalo.
Chodník se ukázal jako vhodné místo k přenocování. Byli jsme chráněni ze všech stran porostem, takže nás vítr nijak neobtěžoval. A byl tam krásný výhled na oblohu. Naplánovali jsme si cestu domů. Zjistili jsme totiž, že ze Špindlerova mlýna jezdí přímý autobus do Prahy, ale nejpozději vyjíždí v 10:40. A chtěli jsme to stihnout. Mapy ukazovali délku trasy necelých 10km, tak jsme si říkali že to bude pohodička z kopce 🙂
Dokonce šla vidět i mléčná dráha. Dost jsem si vyčítal, že jsem si na výlet nepůjčil nějaký širokoúhlý objektiv.
Před spaním jsem pořádně využil viditelnosti hvězd, ještě než vylezl měsíc. Taky jsem viděl hodně “padajících hvězd”, dokonce více než když jsem nedávno byl sledovat Perseidy. Chvílema se blýskalo, naštěstí bouřka ani déšť k nám nedorazily. Pak jsem ulehl, v plánu bylo brzké vstávání ve 4:45, abychom stihli do východu slunce vylézt na vrchol Sněžky.
Vstávání bylo nakonec snadnější než jsme si mysleli. Cestu nahoru jsme zvládli a byli jsme tam včas.
Jen jsme změnili plán a nešli až nahoru – vršek hory byl totiž téměř celou dobu v mlze. Byli jsme na cestě těsně pod vrcholem, kde byl krásný výhled na východ slunce a zároveň byla mnohem lepší viditelnost.
Na slunce jsme v mrazivém větru čekali dost dlouho. Když ale vylezlo nad horizont, krásně celou krajinu zbarvilo.
Při scházení Sněžky jsme viděli náš další cíl – Luční boudu. Krásně se tam k ni valila mlha z nedalekého kopce.
Cestou jsem se pořád otáčel zpátky. Vrchol Sněžky sám o sobě moc zajímavý není, ale takhle po ránu v kombinaci s mlhou která takto klouzala po vrcholu to vypadalo hodně zajímavě.
Anička kráčející směrem k Luční boudě. Podobný pohled zná asi každý fotograf, který se vypravil na výlet s někým kdo nefotí. Věčně jsem se zastavoval abych fotil a pak jsem Aničku dobíhal 🙂
Krajina a okolí Luční boudy mě naprosto nadchla, strašně se mi atmosféra toho místa líbila a pro mě to bylo o dost zajímavější, než samotná Sněžka. Rád bych se tady někdy vrátil a ideálně i nafotil něco zajímavého 🙂
Cestou jsme řešili, že je podezřelé že jdeme pořád po rovince nebo mírně do kopce, čekali jsme kdy začne klesání dolů.
Brzy jsme se dočkali. Od Kozích hřbetů vedla dost prudká cesta dolů, která nám dávala dost zabrat. V té době jsem byl už dost utahaný. Tady si zrovna Anička vyhrnula rukávy a věštila, že spadnem dolů a umřem. Já její optimismus nesdílel a tušil jsem, že si budeme muset celou cestu dolů vyšlapat 🙂
Cesta byla zajímavá, ale celkem špatně fotitelná. Už jsme taky dost pospíchali, protože kvůli náročnosti sestupu jsme se pohybovali pomaleji než bylo v plánu. Autobus jsme ale stihli i s rezervou a do Prahy jsme pak jeli pohodlně jedním spojem bez přestupů.
Celkově byl výlet skvělý. Potřeboval jsem už trochu zrelaxovat a vypadnout z města. Navíc byla Anička úplně nejlepší parťák na takové výletování. A to neříkám jen proto, že mi neustále nabízela jídlo ze svých zásob 🙂 Dost jsme se cestou nasmáli a byla to prostě pohoda. Navíc jako mou oblíbenou modelku jsem ji pořád fotit. A ji to sluší i když má za sebou hromadu kilometrů a obrovské stoupání s obří krosnou na zádech…prostě roztomilouš za každé situace 🙂
Byl jsem moc rád že nám přálo počasí a tak byl celý výlet bezproblémový. I teploty byly super, dokonce i s našimi ne moc teplými spacáky jsme se krásně vyspali a nemrzli jsme. Jen při čekání na východ slunce byla jediná chvíle, kdy nám byla fakt dost zima 🙂
Uvědomil jsem si, že podobné výlety bych měl realizovat častěji. Za ty dva dny jsem si fakt nádherně odpočinul. Ten pocit kdy ležíte pod vrcholem hory a máte nad hlavou krásně viditelnou mléčnou dráhu…to je k nezaplacení. Přitom stačí tak málo, popadnout krosnu se spacákem a karimatkou a vyrazit. Kromě ceny za jízdné to skoro nic nestojí 🙂
8 Comments
Super výlet! Dobrý nápad vyjet mimo Prahu.
Děkuji Romane 🙂 Musím jezdit z Prahy častěji
Doporucuji priste Vysoke kolo a Snezne jamy, to budou teprve fotky.
Díky za tip Radku 🙂
Davide, na vrcholu jste se nacházeli v 1. zóně NP kde je přísně zakázáno táboření. Můžete argumentovat že jste netábořili nýbrž bivakovali. Nicméně to že jste sešli z cesty vám nikdo neodpáře, obvzlašť když jsi to sám dokonale zdokumentovali. Tak to dopadá když Pražáci vyrazí do přírody…. 😀
Netábořili jsme, bivakování je povoleno. A spali jsme cca 4m od cesty, po nás nic nezůstalo (cestou ze Sněžky na Luční boudu jsme šli kolem toho místa kde jsme přespávali, ještě jednou jsem to tam byl zkontrolovat jestli při balení v noci z nás něco nevypadlo a na místě nešlo poznat, že tam někdo vůbec spal). S Aničkou víme, jak se v přírodě chovat, takže klid.
S tim nocovanim v NP je to takove osemetne. Teoreticky se to muze ale clovek musi byt pripraveny na to se branit, protoze zakon je napsany dost nestastne. Viz treba zde:
https://g.cz/canon-muzou-vam-zakazat-prespat-pod-sirakem/
Jinak moc hezky fotky.
[…] tam pod širákem. Zeptal jsem se jestli se můžu přidat. A o pár dní později jsme šli, viz předchozí článek na […]